Alexej Sutuga: anarchista o třech letech v sibiřském vězení

Anarchista Alexej Sutuga, který byl v květnu 2017 propuštěn z vězení v Irkutské oblasti východní Sibiře, vyprávěl ruskému internetovému deníku Mediazona (médium zaměřující se na ruské vězeňství, justiční systém a politické vězně) o cestě ve vězeňském vlaku přes půl Ruska, pobytu ve zvláštní cele a na samotce, o dopisech zvenku a tom, proč by se revolucionáři neměli bát vězení.

Zadržení: „Padl jsem jim do léčky.“

Policajta, který mě zatýkal, si pamatuju z roku 2009. Tehdy jsme byli zatčeni kvůli akci na podporu moskevského antifašisty Alexeje Olesinova. On si mě zapamatoval taky. V roce 2014 mi řekl: „V roce 2012 jsi odseděl rok, dostal ses ven na amnestii, měl jsi štěstí, ale tentokrát je konec: jezdil jsi na Ukrajinu, porval ses v Moskvě, teď tě seberu.“ A vážně sebral.

Z toho, co říkají, je jasný, že nás už dávno sledují v rámci operativní práce – netýká se to jen mě, ale celé antifašistické a anarchistické scény v Moskvě. Jsem jenom jeden z těch, kdo jim padl do léčky. Stejní operativci zatýkali Alexeje Gaskarova a myslím, že i Dmitrije Bučenkova.

Fízlové byli vždycky na demonstracích. Šli konkrétně po antifašistech a anarchistech. Vyplývá to i ze spisů. Všechno už bylo dávno jasné, znova se mluvilo o tom, že nás už dávno hlídají a vědí o všem, co děláme. Jakákoliv rvačka s neonacisty, jakákoliv ilegální akce – všechno se zaznamenává, analyzuje a rozhoduje se, koho zavřou a koho nechají bojovat dál.

Dne 5. dubna 2014 mě zadrželi příslušníci zvláštních jednotek a policajti z Centra E (vytvořeného pro boj s extremismem) během zátahu na oi! festival v Moskvě. Řekli svoje jména, ukázali papíry, naložili mě do auta, odvezli na fízlárnu. Tam sepsali protokol o přestupku, nechali mě tam přes noc. Ráno pro mě přijeli éčkaři (policajti z Centra E) a odvezli mě k vyšetřovatelce. Ta mi už sdělila obvinění podle paragrafu 213, odstavec 2 a 116, odstavec 2 (výtržnictví a napadení). Vztahovalo se to k událostem z 2. ledna roku 2014, kdy jsem se popral se skupinou mladíků (provokatérů-neonacistů) v kavárně v centru města. Poškození a svědek potvrdili, že jsem to byl já. Éčkaři mě našli a zatkli.

Snažili se mě přesvědčovat, že Ukrajina a cesta na Majdan nemají s mým případem žádnou souvislost, že jde o obyčejnou rvačku. Jenomže my jsme se takhle prali každý týden. A zatkli nás právě po Majdanu. Došlo na otázky typu: „Proč ses vrátil do Moskvy? Mohl jsi zůstat na té své Ukrajině. Podpořil jsi Majdan. My jsme ale vlastenci, myslíme si, že Krym je náš. A vy jste nepřátelé vlasti.“ Skoro všichni policajti jsou opravdu přesvědčení, že dělají správnou věc, jsou si jistí oprávněností existence systému, který podporují. V jejich přesvědčení je utvrzuje moc, výplata a hodnosti. Vždycky to tak bylo.

Odvezli mě do cely předběžného zadržení na Petrovce 38 (známá moskevská adresa), kde jsem zůstal tři dny. Pak proběhl soud. Standardní řeči: nemám trvalé bydliště v Moskvě, závažný zločin, nezaměstnaný, můžu se skrývat a mařit vyšetřování. Proto mě převezli do vazební věznice Butyrka, kde jsem seděl před deseti měsíci. Dokonce tam ještě byli lidé, se kterými jsem seděl minule. Byli tam i „blatní“ (lidé zatčení kvůli protestům na Blatném náměstí v roce 2012).

Vazba a převoz

Dřív jsem si myslel, že Butyrka je věznice. Ale v porovnání s dalšími věznicemi v Rusku, s věznicemi v regionech je Butyrka sanatorium. Ve věznicích v hlavním městě sedí víc lidí, služby a zařízení fungují líp, a proto tam je situace víceméně „normální“.

Po soudu následoval převoz do Irkutsku. Vezou vás temným postapokalyptickým vlakem v odděleních se třemi patry lehátek, kde může pár dní jet až 12 lidí namačkaných jako sardinky. Horká voda jednou za dvě hodiny, záchod taky. Během převozu jsme se v různých městech vždycky dostali ven. Byl jsem tak třeba v Čeljabinsku ve vazební věznici. Sedí tam fajn lidi, borci z Uralu. Sedí tam i hodně mladých lidí, stejně jako na Sibiři.

Ale vazební věznice v Irkutsku je naprosto hrozná. Vězeňský režim nenechá lidi vydechnout. Na hladovku jsem přistoupil, když už to bylo neúnosné. Napsal jsem šéfovi centrály, že nebudu jíst, dokud mi nevrátí moje knihy. Ty mi sebrali, když jsem nebyl na cele, vzali mi je z tašky bez potvrzení. Právník, který za mnou chodil každý týden, zmizel. Nikdo mi nevysvětlil, proč nepokračuju do lágru, kde bych si měl odsedět trest.

Chodili za mnou policajti, nevím, jestli byli z Centra E, neřekli, kdo jsou, a neukázali mi žádné papíry. Budu jim říkat „bojovníci s extremismem“. Přišli dvakrát a navrhovali, abych řekl na kameru, že se distancuji od antifašistické a anarchistické činnosti. Chtěli, abych vzkázal mládeži, že není třeba zapojovat se do politického násilí v ulicích, protože je to špatné. Podruhé mi nabídli stát se „balanderem“ (vězeň, který pracuje pro věznici – rozdává „balandu“, jídlo) v irkutském vězení místo toho, abych jel do lágru. Chtěli, abych se stal konfidentem. Nabízejí to skoro všem, nejenom mně. Mnozí souhlasí. Pro začátek zůstávají ve věznici, pak je odvezou do lágru, tam je zařadí k lidem, kteří pracují pro vězeňskou správu. Pro mě by to znamenalo pošpinit se, jít sedět s úplně jinými lidmi, než na které jsem zvyklý. To není nic pro mě.

V irkutské věznici se mě nikdo ani nedotkl, ani bachaři, ani vězňové. Nikdo to v mém případě neměl zapotřebí. Ale jiní tam samozřejmě zažívali různé věci: čelili psychickému i fyzickému nátlaku. Tam uvnitř funguje násilí. Existují zvláštní jednotky pro věznice, jsou například převozy, které jsou plné šikany. Jsou i věznice, kde sedí vězňové, co na pokyn policajtů a vedení věznice mlátí jiné vězně. Vymlátí z nich výpovědi, snaží se je zlomit. Všechno tohle existuje.

Kolonie

Když do nápravné kolonie přivezou vězně, je to obvykle až 10 lidí najednou, ale mě přivezla eskorta samotného. Vítalo mě asi 20 pracovníků lágru. Prohledali mi oblečení, vysypali věci z tašky, a v čepici mi najednou „našli“ řezačku s pérem. Natočili to kamerou, sepsali protokol o tom, že odsouzený má zakázané předměty. A šel jsem na samotku na 10 dní.

Nedali mě dokonce ani do karantény. A tak to šlo pořád dokola: porušení pravidel, prodloužení samotky, porušení, prodloužení, zase porušení, samotka. Chytali se každé maličkosti: neudělal raport, neoholil se, nezapnul si vrchní knoflík, a hned mě poslali do BUR (zvláštní cela). Kvůli čemu bych si měl sakra zapínat ten knoflík, jaký to má „nápravný“ smysl?

Za celou dobu jsem neviděl nic, co by bylo určeno k „převýchově“ odsouzeného, nepoznal jsem, kde, v jakém místě lidi převychovávají.
Pak se vedení vězeňské správy Irkutské oblasti rozhodlo, že mě pošle na ЕPКТ, protože jsem se prý za těch šest týdnů v BUR vůbec nenapravil. Co se podmínek týče, zvláštní cely a ЕPКТ je to samé. Lidi jsou tam ve čtyřech nebo ve dvou. Postele jsou přiklopené ke zdi, po deváté večer ji sklopí, jde se spát, v pět ráno je zase přiklopí ke zdi a odnesou matraci, tak se spí na podlaze. Tak to jde každý den.
Nefungoval jsem podle režimu. Režim vypadá takhle: budíček, snídaně, kontrola, vycházka. Na samotce tě probudí v pět hodin, v lágru v šest. Ráno přijdou, provedou kontrolu, pak se spí dál. Přivezou kaši, sníš tu „balandu“ a spíš dál. Vystřídají se směny bachařů, proběhne technická prohlídka cely. Vycházka, oběd, do večera si čteš knížku, děláš si, co chceš: spíš, nebo se bavíš s ostatními vězni. Pak večeře, v devět večer ti vrátí matraci, kterou ráno odnesli.

Vedení nejdřív tvrdilo, že když budu spolupracovat, převezou mě do lágru. Chtěli, aby tam jezdilo co nejméně ochránců lidských práv. Říkali, že čím víc tam budou jezdit, tím víc budu mít problémů.

Pokaždé když ochránci přijeli, byli bachaři najednou slušní, dokonce ohleduplní. Najednou si vzpomněli na moje jméno po otci, jindy něco spravili na cele. Když ochránci lidských práv skutečně chápou, co se v lágru děje, mluví s odsouzenými i s vedením, může dojít k nějakému zlepšení – mně například začali včas dávat noviny a knihy. Nebo jednou na cele praskla žárovka. Sedím tam už druhý den bez osvětlení, žádám dozorce, ať žárovku vymění, a oni na to: „Žádnou nemáme, ale hned nějakou najdeme.“ A nic nepřinesou. Pak přijdou ochránci lidských práv a najednou ti světlo svítí ještě ten večer.

Dopisy, noviny a knihy mi nebyly doručeny pokaždé, vždycky se něco „ztratilo“, a časopis, který jsem měl dostávat pravidelně, jsem dostal jenom jednou. Z nějakého důvodu se stávalo, že jsem pokaždé dostal balík novin a dopisů před příchodem ochránců práv.

Myslím, že vedení dostalo z Moskvy jediný rozkaz — izolovat mě od ostatních vězňů. Jak, to už byla věc vedení lágru nebo vězeňských orgánů Irkutské oblasti. Jediný způsob, jak izolovat vězně od ostatních, je pobyt ve zvláštní cele. Nejsem nijak nebezpečný, ten, kdo by narušoval vězeňský režim. Tím jsem se stal až časem, protože žít podle režimu není možné. Není to vězení, ale jako na vojně. Dřív byl gulag, teď je to Federální služba pro výkon trestu, ale drezúra vězňů zůstala.

Lidé za mřížemi

Kdo fungoval přiměřeně, s tím to šlo. Samozřejmě docházelo i ke konfliktům, ale snažili jsme se je zvládnout, promluvit si, najít společný názor. Žijeme jedinou věcí, a taky máme jediného nepřítele. To, o co se dělíme, je možné rozdělit bez hádek, anebo nedělit vůbec. Sociální struktura je stejná jako na ulici. Rozdíl je jen v tom, že na ulici mají lidé možnost odejít, ale tady musíte najít kompromis, společný jazyk, anebo se jeden člověk musí podřídit jinému. Bývá to různé.

Mezi vězni existují určité obecné představy o tom, jak se chovat, jak spolu žít, jak komunikovat s vedením věznice. Přijedeš do věznice a sám všechno pochopíš, všechno ti vysvětlí, nováčkům se to vždycky vysvětlí. Když přijdeš, posadíte se naproti sobě, dají ti hrnek čaje – a proberete to. Nejdůležitější je nebýt nervózní a nepřenášet to na ostatní vězně. Není třeba dělat zbytečné pohyby, které by ostatní dráždily. Všechno to přijde samo, když nejsi úplný asociál, který nemůže žít v těsné malé místnosti s mnoha dalšími lidmi.

Někdo se z toho blázní, ale od toho jsou tu další lidi, co ti pomůžou nezbláznit se. Člověk o samotě se může zbláznit rychleji než ten, který sedí s dalšími lidmi. Probíhá tam taková svérázná psychoterapie. Ale samozřejmě vězni se rádi navzájem znervózňují. Základní aktivita vězně je přivádět jiného vězně k šílenství. Například vtipkovat a vtipkovat, až je to k nesnesení. Člověk nakonec vybuchne jak mina. Když si ale člověk uvědomí, že tohle není nutné, pak je všechno normální. Děje se to z nudy, když nemáš co dělat a všechno tě otravuje. To platí o vězení s celami. V lágru je to jinak, ale k tomu nemůžu nic říct, nebyl jsem tam.

Nejdřív si všichni mysleli, že jsem se prostě popral. S kým a proč? Začal jsem to vysvětlovat, a časem lidi pochopili, že není obvyklé dostat 3 roky za obyčejnou rvačku, po které ani nikdo nemusel do nemocnice. Z rozhovorů a z toho, jaká témata mě zajímají, pochopili, čím se zabývám. Reakce byly různé — od naprostého nesouhlasu až k podpoře: říkali, až vylezu ven, připojím se k vám, budu s vámi, jak se můžu stát anarchistou?

Odmítavá reakce nebyla typu „děláte blbosti“, ale uvědomělá: lidé chápali, čím se zabývám, a mysleli si, že to je špatné. Různí lidé, různé názory. Věznice je zrcadlem společnosti, jsou tam úplně stejní lidé, kterým se v nějakém ohledu vedlo hůř.

Ve vězení mnozí trpí nevzdělaností. Tihle lidi se neučili ve škole moc dobře, nezajímalo je to, cenili si jiných dovedností a znalostí. Snažil jsem se jim pomáhat, s čím jsem mohl. Vysvětloval jsem jim některé zákony, pomáhal psát stížnosti, vyprávěl, na co máme nárok, snažil se radit lidem, kterým běželo trestní řízení.

Ve vězení se pořád probírají novinky, ale na zcela jiné úrovni. Obzvlášť nemám rád témata, která se probírala po zhlédnutí REN-TV (ruský televizní kanál zaměřený na ezoteriku, konspirační teorie apod.). To je fakt děsný. Lidi nepochybují o tom, jestli vesmírné bytosti existují nebo ne, otázka zní, jestli ovládají celou zeměkouli, anebo boj s nimi stále pokračuje. Nejoblíbenější témata jsou zednáři, spiknutí, ruská vojenská technika, která vítězí nad veškerou ostatní technikou ve světě, všechno tohle zasírání mozku. Ve vězení najdete stejně jako všude jinde vlastenectví, ale je tu i tvrdě odmítané. V jakékoliv situaci tihle lidi říkají, že to všechno už viděli a ničemu nevěří: „Kradl jsem a budu krást, všichni tihle prezidenti kradou mnohem víc než já. Já se snažím obstarat živobytí a oni vily a jachty. Já se snažím krást bohatým, oni kradou chudým, takovým, jako jsem já, celé zemi.“ Je v tom logika.

Zdraví

Zdraví je v pohodě. Ale někdy mám pocit, že mám celou hromadu nemocí, které bych ani neuměl pojmenovat. Divím se, že jsem neonemocněl letos v zimě, i když jsem spal přes den na podlaze. Kvůli špatnému osvětlení a zvyku pořád číst knížky se mi hodně zhoršil zrak. Zrak se zhoršuje i kvůli zdi, která je na dva metry kolem a ze všech stran. Není možnost zaostřit jinam, takže se oči hrozně unavují, ale časem se to zlepšuje.

Lékařská péče ruského vězeňství je na velice nízké úrovni. Sami víte, kolik lidí umírá ve věznicích. Dají vám jednu tabletu na dvě nemoci, nebo taky vůbec nic, protože nemají nebo ji zapomenou přinést. Neřekl bych, že doktoři nejsou na odborné úrovni, prostě na vězně kašlou a kašlou i na svou práci. Podle mě bys před nimi mohl ležet a umírat, a oni se na tebe budou dívat a přemýšlet: „Kdy už skončí služba?“ Seděl jsem s lidmi s HIV, s neinfekčním stadiem tuberkulózy, s hepatitidou, nemluvě o jiných nemocích, včetně těch psychických. Někoho izolují, v Irkutské oblasti existuje lágr, 27. nemocnice, kde sedí těžce nemocní. Izolace existuje, ale ve výsledku jsem si poseděl se všemi.

Podpora zvenku

Nevím, čeho chtěli dosáhnout, když mě poslali do zvláštní cely, myslím, že mě chtěli psychicky i fyzicky zlomit. Abych neměl sílu na další aktivity. Trochu to samozřejmě působilo: už nejsem mladý, nemám tolik sil. Jenže to, co děláme, nás dřív nebo později přivede do vězení, někdy dokonce do hrobu. Tohle vědomí mě uklidňuje. Zní to smutně, ale podle mě je to veselé. Veselejší než žít jen tak.

Máme solidaritu a podporu soudruhů. Neustále jsem dostával dopisy, noviny, přátelé se o mě starali. Když jsem se dostal ven, čekali na mě, oblékli mě, nakrmili. Ostatní vězňové, pokud vůbec nějakou podporu mají, tak jen od příbuzných nebo hodně blízkých lidí. Seděl jsem s lidmi, kteří neměli vůbec nikoho. Až je propustí, vyjdou na ulici a tam už zůstanou. A jediné, co umí, je krást, když to zjednoduším. Vězení je pro ně druhým domovem.

Pro nás, řekněme revolucionáře, je vězení myslím taky domov. Děláš revoluci a nedostaneš se do vězení? To možná neděláš nic. Zvlášť jestli jsi anarchista a odmítáš stát jako takový.

Mám kamarády, kteří byli jen párkrát zadrženi za patnáct let dost divokých aktivit. Měli štěstí a stále ho mají. Ale já to mám asi v krvi. Moji příbuzní seděli tady, na Sibiři, a byli popraveni. Seděli tady za cara i v 50. letech.

Dostával jsem dopisy od soudruhů. Psali mi i staří soudruzi, i úplně neznámí soudruzi, i úplně neznámí ne tak docela soudruzi – lidé, kteří neměli žádný vztah k antifašistickému a anarchistickému hnutí, prostě lidi z opozice, kteří se rozhodli, že napíšou politickému vězni. Vždycky jsem se snažil odpovědět rychle a obsáhle. Ještě musím odpovědět na několik dopisů; jestli ty lidi nenajdu na internetu, pošlu dopis poštou. Pamatuju si dopisy od irkutských přátel, od neznámých lidí i od starých kamarádů. Nápad s pohlednicemi k narozeninám a večery blahopřání byly naprosto skvělé. Dostával jsem dopisy z různých ruských měst – nejvýchodnějším městem byl právě Irkutsk. Přicházely dopisy z různých zemí: Ukrajina, Bělorusko, Česká republika, Finsko, Švédsko, Itálie, Anglie, Španělsko, Německo, USA. Měl jsem komu napsat, měl jsem si co přečíst. Dopisy jsou výborná věc.

Zprávy jsem ale dostával v lepším případě s měsíčním zpožděním. Ale chápal jsem, co se děje v Rusku. Četl jsem si o „zákonech Jarovové“ (protiteroristická novela zákona, rozšiřující pravomoci policie a státních bezpečnostních složek v trestních řízeních a při sledování, a drasticky navyšující rozpočty bezpečnostních složek), o politické opozici a o tom, jak se jí vede, o různých událostech ve světě. O Dmitriji Bučenkovovi jsem se dozvěděl od společných přátel v dopisech. Potom jsem viděl v novinách, že Dimovi přiznali statut politického vězně, z novin jsem se dozvěděl, že byl propuštěn Alexej Gaskarov. Když jsem četl noviny, chápal jsem, že stále žiju v Rusku, že se nikam nepodělo, že je všechno normální. No, normální… Je to Rusko. Ale vážně, buď jsem to já, kdo se začal dívat na věci jinak, anebo dřív všechno bylo opravdu jednodušší. Vypadá to, že se nás začali opravdu bát – a nejenom nás, ale i běžné opozice.

Probační dohled

V novinách jsem četl, že v loňském roce dostalo v Krasnojarském kraji probační dohled 2800 lidí. Teď se z nápravné kolonie č. 14 propouští hodně lidí s podmínkou probačního dohledu. Jsou to běžní potížisté, kteří porušovali vězeňský řád a nepřiznali vinu, ti, kteří se podle názoru vedení věznice nenapravili. Lidé, kteří byli obviněni ze sexuálních deliktů, mají nařízený přísnější dohled.

U soudu jsem hned řekl, že se necítím vinen a nepotřebuji nápravu, protože není co napravovat. Když jsi normální, nic tě nenapraví. Myslel jsem si to vždycky a vyšel jsem ven se stejným názorem. Nejsem vinen tím, z čeho mě obviňují. Prý jsem porušil veřejný pořádek – nikomu to ale neublížilo.

Dohled mi nařídili, protože chtějí omezit moje politické působení. Je tam bod o zákazu účasti na masových veřejných akcích. Znamená to, že se nemůžu účastnit demonstrací, pochodů, veřejných oslav, nemůžu hrát fotbal, možná to dojde tak daleko, že nebudu moct jít ani na rodičovské schůzky.

Tenhle bod se dá vykládat velmi různě. Sedět doma od jedenácti hodin večer do šesti ráno, neodjíždět bez povolení z Moskvy, třikrát měsíčně podepsat papír na policii, že jsem nikam neutekl a jsem tady. Dost to omezuje veškeré aktivity. Zkusím podat odvolání, a pokud to nevyjde, bude to další důkaz toho, že jsem se i pro mě nečekaně stal nějakým supernepřítelem systému.

Propuštění

Vězně obvykle propouští v poledne po dvanácté, ale ke mně do cely vtrhli v šest ráno, řekli mi, abych si sbalil věci, koupili mi letenku — ať prý jedu na letiště. Dlouho mě drželi v místnosti určené k osobní prohlídce, hrabali se mi v dopisech, měl jsem jich asi čtyři sta. Prohlédli každý. Nevyšel jsem ven hlavní bránou, ale tou, kterou jezdí vězeňské antony.

Stál tam černý Ford, uvnitř sedělo několik solidních pánů. Ihned jsem pochopil, z jaké organizace jsou. Když jsem se jich na to zeptal, odpověděli, že z veřejné. Zasmáli jsme se takhle dobrému vtipu. Říkám jim: „Jedeme do Irkutsku.“ Oni: „Odvezeme tě, kam potřebuješ, ale nejdřív si promluv s našimi kolegy z Centra boje proti extremismu.“ Odvezli mě do města. Takových pohovorů byly tisíce, ve vězení a předtím. Byly pořád stejné: „Co budeš dělat a kdo jsou tví přátelé?“ Kéž bych věděl po třech letech vězení, co budu dělat! I když vím: vždyť ve vězení člověku zbývá jen myslet na to, co bude dělat na svobodě. Dali mi radu, nepamatuju si to doslova, ale podstata byla: „Nikam nelez.“

Když neumíš mluvit s fízly, nemluv s nimi. Když tě trestně stíhají – bojuj o svou svobodu. Když tě zavřeli, neznamená to, že tvůj boj o svobodu skončil. Budou kolem tebe zdi, budeš mít omezenou komunikaci, ale i ve vězení můžeš zůstat svobodný. Je složité to pochopit, ale je to tak. Není nutné skončit ve vězení, ale taky se toho není třeba bát.

Na svobodě je dobře. Zatím se nic zvlášť nezměnilo, jen cítím relativní fyzickou svobodu. Možná mám emocionální a kulturní šok, příliš mnoho lidí, neznámých tváří kolem. Cítím se přiměřeně, a to jsem čekal, že se mi z toho bude motat hlava.

Zatím budu žít a pracovat tady doma, v Rusku. Přesně tak jako předtím. Doufám, že se v tomto ohledu nic moc nezmění. Jsem vlastně veselý člověk. A proto jsem si jistý, že všechno skončí revolučním karnevalem, že nakonec porazíme fašismus a všechny jeho formy. Tentokrát definitivně.

zdroj:https://avtonom.org/news/vse-zakonchitsya-revolyucionnym-karnavalom-i-my-pobedim-fashizm-anarhist-sutuga-rasskazyvaet-o