Městské kamerové systémy (CCTV)

Bezpečnostní kamery jsou dnes doslova na každém kroku, a to nejen ve velkých městech. I malá městečka investují miliony do městských kamerových systémů. Pojďme se tedy podívat, co takový kamerový systém umí, jaké jsou jeho limity a slabá místa a jak se jim bránit.

Model městského kamerového systému

Jako modelový příklad si vezmeme Prahu, ve které je městský kamerový systém (MKS) v Česku nejrozšířenější. Prahu pokrývá systém složený z 639 kamer. Vedle toho je do systému zapojena téměř stovka kamer Technické správy komunikací („dopravní kamery“) a téměř tisícovka kamer Dopravního podniku (metro). Na systém je napojeno šest desítek monitorovacích pracovišť.

Přístup do systému má v každém pražském obvodu místní Městská policie a do celého systému pak Policie státní, která má zřízeno super-centrální monitorovací pracoviště v Kongresové ulici (vedle toho mají k výstupům z MKS přístup další instituce, které nás nemusí tolik trápit, jako Národní protidrogová centrála, hasiči, záchranka atd.).

Monitorovací pracoviště je zjednodušeně řečeno kancelář, kde před monitorem (ať už klasickým, nebo promítaným na zeď) s obrazy z několika vybraných kamer sedí operátor a sleduje dění. Pokud se mu něco nezdá, může si obraz zvětšit a pokud jde o pohyblivou kameru, může i převzít její ruční ovládání. Obsluha také může plynule přepínat na obraz navazujících kamer a tím sledovat pohyb vybrané osoby.

Na monitorovací pracoviště má teoreticky přístup pouze vyškolený pracovník, nicméně víme, že během veřejných akcí působí přímo na monitorovacích pracovištích kriminálka, respektive protiextremistické oddělení.

Záznamy z kamer se v Praze za běžných okolností uchovávají 30 dnů, ovšem není pochyb o tom, že ty pořízené během veřejných akcí jdou rovnou do archivu.

Co kamery umí

Kamer je několik druhů. Nejsnadněji jsou identifikovatelné kamery na domech a lampách – buď klasické pevné, nebo tzv. „oka“. Ovšem pozor, např. kamery dohlížející na Karlův most jsou ale schovány v oknech mosteckých věží.

TIP: při pohledu z ulice jsou nejhůře odhalitelné kamery umístěné až na střechách domů. Mají pochopitelně menší úhel, kam jsou schopné dohlédnout, jejich nebezpečí je ale právě v tom, že na první pohled nejsou patrné!

Statické kamery již z definice sledují pouze jeden úhel a jsou také jediné, u kterých poznáme, kterým směrem míří. Další variantou jsou „směrové“ kamery s kloubem, které se mohou otáčet. Buď podle naprogramovaného algoritmu (na jeden konec a zase zpět atd.), nebo ručně. „Oka“ mají většinou tmavé sklo a nelze tak pohledem zjistit, kterým směrem míří. Kamery uvnitř oka se mohou pohybovat v rozsahu 360°. Opět, buď automaticky, nebo ručně. Kamery lze i naprogramovat tak, aby automaticky sledovaly pohyb (to se netýká ani tak pouličních kamer, jako kamer hlídajících interiéry málo frekventovaných budov).

Co se týká kamer samotných, pokrok v oblasti jde dopředu mílovými kroky. Kamery mohou být vybaveny až 26x optickým zoomem, což znamená, že si „přitáhnou“ detail tváře na stovky metrů a bez problémů například „přes rameno“ přečtou poznámky nebo textovou zprávu na mobilu. Mezi další možnou výbavu patří dnes už velmi kvalitní noční vidění s dohledem až 80m a samozřejmě nejrůznější automatické korekce obrazu, které jim umožňují pořídit velmi kvalitní záznam za nejrůznějších nepříznivých podmínek. Mohou být vybaveny i mikrofony na zaznamenávání konverzace.

Na sofwarové úrovni zvládají mimo jiné detekci pohybu. Umí tak operátora upozornit na pohyb (například v časných ranních hodinách), obraz statických kamer se dá rozdělit na malé čtverečky a detekci pohybu nastavit pouze na vybranou oblast a tak vystavět tzv. elektronický plot (systém, který upozorní operátora na pohyb ve vybrané oblasti obrazu, například příliš blízko budovy – ochrana proti sprejerství – atd.).

V metru je pak dokonce zaváděn systém automatické detekce obličejů a centrální databáze pohybu každého jednotlivce, zatím pouze v testovacím režimu. Detaily tohoto systému jsou „tajné.“ Nicméně, jeho funkčnost není nemožná, už je i úspěšně testován systém automaticky rozpoznávající „antisociální chování“ – močení na ulici, náhlý běh, ale i třeba neužitečné „lelkování“ atd.

Možnosti obrany

Je několik způsobů, jak se proti kamerám bránit. Záleží samozřejmě na charakteru akce – zda jde o přímou akci malé skupinky či jednotlivce, veřejnou akci atd. V zásadě jsou možné dva směry sebeobrany: kameru znefunkčnit, nebo udělat všechno pro to, aby byl její záznam k ničemu.

Určitě platí, že na jakoukoliv akci je dobré se předem připravit. Místo a a jeho okolí si dobře prohlédnout, a to samozřejmě včetně umístění kamer. Je užitečné si umístění kamer, případně i jejich nastavení, zakreslit do mapy; pomůže vám to najít slepé úhly a nejlepší možné přiblížení se k cíli. Nezapomeňte také na prohlídku možných únikových tras.

TIP: Nezapomeňte ani na kamery soukromých subjektů, které mohou snímat část ulice (typicky benzinky, vchody domů, obchody atd.). Sice nemají on-line zapojení do MKS, ale jejich záznam si může policie vyžádat při vyšetřování. Pamatujte také na kamery umístěné na střechách domů!

Mezi zcela základní metody patří obyčejná čepice s kšiltem – za předpokladu, že se nikdy nebudete dívat vzhůru. Protože kamery jsou vždy nahoře a směřují dolů, kšilt vám na obraze zakryje většinu obličeje.

Zcela přirozeně lze využít počasí. Kamery neumí zázraky a silný déšť nebo ještě lépe sněžení (jde-li o kombinaci s větrem, pak ještě lépe) prudce snižují jejich použitelnost.

Další možností je využít protisvětla. I když kamery mají automatickou kompenzaci, neumí zázraky a je-li například mezi kamerou a vámi pouliční lampa nebo jiný zdroj světla, na záznamu prostě nic vidět nebude.

Aktivně lze kameru dočasně oslepit laserem (silnější laser ji může i zničit, viz dále) nebo silným klasickým světlem. Funguje i zapnutá čelovka za předpokladu, že se stále koukáte na kameru. Je ale zřejmé, že takový postup pravděpodobně upoutá pozornost.

TIP: Kamera typu „oko“ bude při běžném provozu jen zřídka mířit přímo pod sebe. Monitoruje tak jen malou možnou výseč ve srovnání s pohledem šikmo dolů, navíc získané záběry jsou k ničemu (není na nich vidět obličej).

Jiná metoda zabrání upoutání pozornosti a umožní provedení akce, ovšem záznam bude při případném vyšetřování samozřejmě plně k dispozici. Je jí stát se „neviditelným“ pro operátora kamery. Operátor je školený na vyhledávání „podezřelých“ situací – spolehlivě jeho pozornost přitáhnou „standardní“ potencionální problémy (kolem zaparkovaných aut se někdo potlouká tam a zpátky a kouká okýnky dovnitř, parta opilců vracející se z hospody, osamělá postava v černém s kapucou atd.) nebo naopak podivné situace. Seznamte se s terénem, oblečte se tak, abyste na místo zapadli (ale ne do toho, o čem si myslíte, že zapadnete – napodobte styl toho, co na místě při průzkumu uvidíte). Docílíte tím „haló efektu“ – operátor vás během pár vteřin ohodnotí jako „ne-hrozbu“ a bude se věnovat někomu dalšímu. O mnohém vypovídá i jazyk těla – běžte normální chůzí s rovnými zády, vyvarujte se vyplašeného rozhlížení atd. Jednoduše řečeno, operátora nezajímá normální chování normálně vypadajícího člověka.

Další skupinu metod lze nazvat jako invazivní. Destrukce kamery. Metod je opět celá řada a vydala by na samostatný článek. Kameru velmi pravděpodobně zničí silný laser (zelený laser 200mW a více, dá se koupit za cenu okolo dvou tisíc). Problémem je přesné zaměření, které se dá vyřešit přilepením laseru na dalekohled (kvůli přesnějšímu míření), na což se dá použít vteřinové lepidlo, gafa nebo cokoliv dalšího, a upevnění vzniklého komba na stativ. Pak už jen zamířit a pal! Komplikací je, že kamera musí mířit vaším směrem a laser musí jít přímo do čočky. U ok je tedy použití problematické. Při použití na blízko dávejte u výkonnějších laserů pozor na odražený paprsek!

V Řecku je velice oblíbená metoda „kladivo a sekera.“ Rychlá destrukce kamery primitivním způsobem. Další možností je trochu drsnější verze hry na plivanou. Vylezete při ní na střechu nad kameru a pustíte na ni velký betonový blok. Pro lepší zamíření se nejprv doporučuje pustit malý kámen a korigovat tak místo schozu.

Poslední skupinou metod jsou hry, vhodné spíše na akce s veřejným dopadem. Klasickou metodou je samolepka přes čočku či plastová taška (pro větší efekt vymazaná lepidlem). Její variací je barva (vodou ředitelná domácí barva v poměru 50:50), stříkaná z lepší dětské stříkací pistole. Další možností je dětský balónek, přivázaný před kameru tak, aby blokoval její výhled.